Můj vztah ke škole je celkem jasný. Ovšem neobejde se bez připomínek. I když si někteří pomyslí, že jsem blázen, vážím si toho, že mohu chodit do školy. Všichni si myslí, jaká by to byla pohoda, kdyby nemuseli do školy. Týden by to možná vydrželi, ale potom by je jako velký mrak pohltila nuda. Vím, o čem mluvím, zažil jsem totiž podobnou situaci. Měl jsem zlomenou nohu a byl jsem doma jeden šíleně se vlekoucí týden. Nejdřív jsem byl rád, že nemusím každé ráno v 7 hodin vstávat, ale později to taková zábava nebyla. Trčel jsem bezmocně doma a v kuse se díval na televizi. Za chvíli jsem měl mozek jako vyždímanou houbu.

            Proto jsem byl tak rád, když jsem se mohl vrátit zpátky do školy. I když jsem měl ještě nohu v sádře, byl jsem konečně mezi kamarády a to mě dodávalo energii a byl jsem zase šťastný. Byl jsem v pohodě. Nemluvě o tom, že jsem mohl jezdit pořád výtahem.

            Mnohokrát za den slyším, že bez školy by bylo lépe. Říkají to s takovým přesvědčením, že je jen těžko neuvěřit. Dokonce to vypadá, jak kdyby za nimi stálo komando šílených vědců, které celé dny nedělalo nic jiného, než pozorovalo lidi ve škole a mimo ni. Můj názor je ovšem poněkud odlišný a vychází ze zajímavé otázky:“Jak by to vypadalo, kdyby nebyla škola?“

            Odpovědi se liší. Jedna říká, že perfektně, tu zastupuje většina učících se. Nikdo by nemusel tak brzo vstávat, nikdo by se nestresoval, jestli má nebo nemá domácí úkol a nikdo by už nešel/nejel pozdě.

            Ta druhá odpověď je šílená. Respektive ne sama odpověď, ale svět podle ní. Vezměte si stroj času a vraťte se do pravěku. Tak by to tady totiž vypadalo. Pár neandrtálských matek se právě v hloučku domlouvá, jak udělat srnce uloveného jejich nevzdělanými protějšky. Jestli na kmínu nebo na přesličce. Hrstka dětí si právě hraje na lovce (vojáci v té době nebyli). Opravdoví lovci se právě domlouvají, jak ulovit velkého mamuta, který se pase poblíž. Musí dokonce tak přemýšlet, že se jim z hlav kouří. Ach jaká námaha! Všechno úžasně primitivní. Pohyby, řeč, inteligence. Svět ztracený ve smyčce času. Užijte si to, máte tak 40 let života.

            Tak co, jaká odpověď se vám víc líbí? Asi ta první. Ovšem ta není pravdivá. Kde nechce uvěřit, ať si zajede do Afriky nebo Jižní Ameriky. Tam totiž potká lidi, kteří neznají školu. Vezměte to takto. Kdybych nechodil do školy, dnes bych tady neseděl a nepsal vám tento článek. Protože bych neměl počítač. Asi bych taky seděl na zemi, nebo na kartonové krabici, když dobře. Nikdo by nic neuměl. Tak bych tady seděl a se mnou stovky dalších a civěli bychom do země a přemýšleli, kde sehnat něco na jídlo.

            To je základní důvod, proč rád chodím do školy. Ale jsou i jiné. Mám co dělat, jsem s kamarády, bavím se. Ovšem jsou tu i negativa. Není to dávno, co jsem šel po schodech dolů a pár kluků, co seděli na schodech přede mnou, mi stisklo koleny kotníky a já byl jak kachna na ráně. Toto mě dokáže doopravdy naštvat. Co je jim do toho, že jdu po schodech? Kdybych jim snad něco udělal, ale oni to udělali jen tak, ze zábavy, nudy atd. Třeba mají problémy ve škole, doma nebo kde já vím, ale proč si je ventilují zrovna tady? Je mnoho lepších způsobů.

            A kdybych měl spočítat tyto případy na prstech za jediný týden, musel bych si půjčit hodně končetin. Na to bych chtěl upozornit. Lidé a hlavně mládež se mění. Jsou nepřístupnější, naštvanější na kohokoliv, kdo jen projde kolem, jsou jako urvaní z řetězu.

            Ovšem teď musím přitvrdit, protože se dostávám k další kritice, ale té, která se dá změnit. Jak jste asi uhodli, je to kritika školství. Našeho školství. Říkám našeho, protože v jiných zemích je to doufám lepší. Znám jen jediné místo, o kterém můžu říct, že jsem se tam měl perfektně. Nemyslím perfektně jako v bavlnce, ale perfektně, co se týče celkové výuky, připravení školáků na budoucí život a asertivního chování. Tímto místem je moje bývalá škola, tedy Základní škola v Ivančicích – Řeznovicích. Teď bych si já rád vzal stroj času a vrátil se do první třídy. Každý, kdo smýšlí jako já a byl někdy v té škole ví, proč bych to udělal.

            Na našem školství mi vadí, že je moc staromódní. Všechno by potřebovalo modernizaci – třídy, vyučovací programy, ano i někteří učitelé. Kdyby jste toto nabídli některému „činiteli“ okamžitě by vám řekl, že na to nejsou peníze. Ovšem co ty hromady peněž, které se každý rok někam vytratí. To by jeho odpověď zněla: Ale to jsou jen miliardy. A v klidu by mávl rukou.

            Jsem si jistý, že kdyby se chtělo, peníze na něco tak důležitého, jako je vzdělání našich potomků, určitě najdou Jenže ono se nechce. Jen okrajově, peníze určitě jsou jinak by neměl senát na své cesty do zahraničí 20 miliónů korun. Ovšem boj za to už nechám někomu jinému, jsem jen 13ti letý žák 7. C a nikoho, kdo ne „navrchu“ můj názor nebude zajímat.

 

Filip Markus, 7. C (rok 2001), bývalý žák ZŠ Řeznovice