Krátce bych se chtěla podělit o svou zkušenost rodiče. V letošním roce chodí do první třídy i má dcera. Poprvé zažívám jako rodič (nejen jako učitel), co to znamená, že dítě nemá známky. Byla jsem svědkem jejího rozhovoru s babičkou, kde zněly zcela klasické otázky:

 „Kolik už máš jedniček?“ - „Žádnou, my nemáme známky.

„Tak kolik máš kašpárků, hvězdiček?“ – „To my nedostáváme.“

To „nic“ znamená, že nedostává žádnou odměnu ve formě razítek a známek. A ani to nepotřebuje. Odměnou je jí to, že stále dozvídá něco nového, že se splnila její touha učit se číst, psát a počítat. Důležité je, že to co se učí, ihned používá v praktických činnostech (učení je smysluplné). Může se rozvíjet svým individuálním tempem. A z tohoto rozhovoru jsem se uvědomila, že děti nepotřebují systém červených a černých puntíků ani pětistupňové škály známek. I dnes, kdy se blíží pololetí, se těší do školy. Přistupuje k plnění úkolů zodpovědně. Zažívá radost z každého nového písmenka, ze všeho, co se jí povede, protože ve škole je vedena k sebehodnocení a hledá to, co se jí zdařilo. A my jako rodina, se učíme mít s ní radost z toho, co se naučila nového, co už zvládla – a ne jen z jedniček, jak jsme byli zvyklí.

Hnacím motorem, aby se dítě chtělo učit, rozvíjet se, pracovat na sobě, je jeho přirozená potřeba dozvídat se něco nového = přirozená potřeba učit se. K tomu známky vůbec nepotřebuje. To jenom my dospělí žijeme ve mylné představě, že bez známek to nejde.

A neměli bychom se dětí ptát (místo oblíbené otázky „Co jsi dostala?“) Co ses naučila nového, co jsi prožila ???